Historie Banátu, Rumunsko

Banát - historie

Banát byl až do roku 1919 uherskou provincií, kterou spravoval „ban“ jmenovaný uherským králem. Od toho se tedy nazývá toto území Banát. Když Banát (v té době nazývaný „Vojenská Hranice“) přešel pod správu rakouského guvernéra, který spravoval toto území v letech 1717 – 1734, počal se svolením císaře Karla VI. území osazovat přistěhovalci. Nejjižnější hornatá část část banátu mezi Dunajem a řekou Nerou zůstávala však až do roku 1823 stále liduprázdnou divočinou porostlou rozsáhlými lesy. Z vojenského hlediska to však bylo velmi nebezpečné, hraniční pásmo zůstávalo nezajištěno proti případnému cizímu vpádu. Vojenská velitelství stále upozorňovala na nebezpečí a stěžovala si na velký nedostatek především dorostu pro vojenskou službu. Zalidnění tohoto kraje bylo tedy nutností strategickou i hospodářskou. Němci se do těchto lokalit stěhovat nechtěli, jedině kdyby jim vojenská správa zajistila rozsáhlé výhody a zajištění. A protože Češi byli odedávna známi jako dobří vojáci i pracovníci, padl los na ně. Chudí lidé v Čechách v těchto dobách živořili, tak se nechalo snadno zlákat, když se jim slíbily různé výhody a volnější život, než měli doma v Čechách. Do Čech byli vysláni agenti, kteří krásnými sliby, líčením blahobytu a výhod lákali drobné zemědělce a řemeslníky. Ti pak opustili své domovy a dílny a vypravili se do „zaslíbené“ země. Agenti nejvíce působili v kraji kolem Plzně, Klatov, Příbrami a Čáslavi.

000280_05_002743000278_05_002711

V roce 1823 se tak začali z Čech přesouvat první vystěhovalci za lepším životem do neznámých končin za Dunajem. Stěhovali se i celé rodiny s dětmi a starci, s nejpotřebnějším nářadím a dobytkem. Cesta trvala i přes dva měsíce přes Vídeň a pak dolů uherskými pustami. Trpělivě snášeli veškeré nepohody, nemoci i hlad, posilovali se nadějemi v lepší život. Nedali se odradit výstrahami, které jim cesta přinášela ani výstrahami, které se jim cestou dostávaly. Později se však trpce přesvědčili, že všechna ta varování byla oprávněná a místo do vysněného ráje se dostali do očistce, kterému se krutostí nevyrovnal ani nejnuznější kraj v Čechách. První chvíle přistěhovalců byly hrozné. Po příchodu byli zavedeni do lesnatých kopců, daleko od lidí. Zde si každý měl vybrat místo ke kácení stromů, aby si zbudovali z kmenů a větví první chatrče nebo podzemní „těplušky“, aby se na noc vůbec měli kam uchýlit. Nebylo jim pomoci, museli se smířit se skutečností, že domů se již nevrátí. Proto si začali stavět první domky z trámů vymazaných hlínou a střechy pokrývaly šindele. Tak vznikly první vesnice v této pustině – Elisabetfelda (ta již zanikla) a Svatá Helena, pak další – Nová Ogradena (rumunsky Ogradena noua), Jevental (Eibental), Biger (Bigar), Svatá Helena (Sfanta Elena), Gernik (Garnic), Ravensko (Ravensca), Šumice (Sumita). V městě Biger dodnes udržují původní obytný domek prvních přistěhovalců.

000275_05_002663

Lidé si brzy přivykli na místní podmínky i na bídu, která je všude obklopovala. Kde dříve býval starý prales, dnes jsou stráně nebo políčka obehnaná narovnaným kamením, aby přívaly vod nespláchly půdu do údolí. Pracovitost Čechů, vrozená inteligence a láska k půdě zaručila vojenské správě, že jim mohou svěřit tento kraj hospodářsky. A jejich tělesné zdatnosti slibovaly potřebný dorost pro vojenskou hraničářskou službu.

Banát - současnost

Dnešní rumunský Banát má rozlohu 14 368 km2 s 1.310 962 obyvateli. Z toho asi 21 tisíc jsou Češi a Slováci. Severní a západní kraje Banátu jsou nejúrodnější rumunskou rovinou, ale jižní část je hornatá, prostoupená Benátskou vysočinou, která dosahuje výšky až 1400 m. Banát je na jihu lemován Dunajem a tvoří tak přirozenou hranici mezi Rumunskem a Srbskem.

000281_05_002759000282_05_002775

Obyvatelstvo českých osad se v současnosti zaměstnává především rolnictvím, řemesly se jich živí asi jen 5%. Katastrální výměry obcí jsou sice značné, ale největší část připadá na pastviny, neúrodné stráně a lesy. Hospodaří se zde tak, jak se u nás hospodařilo před 100 lety. Hnojí se málo, umělá hnojiva vůbec neznají, moderní hospodářské stroje se teprve zavádějí. Ve všech obcích chovají dobytek, který vyniká statností a otužilostí. Bohužel mléčné produkty zde mají špatný odbyt, dostává se za ně tak málo, že se raději spotřebovávají v domácnostech. Za kilo másla dostávají cca 12 Kč. Aby se daly výrobky zpeněžit, muselo by se s nimi jezdit do vzdálených velkých měst a dalekých lázní, kde je po nich velká poptávka. Polní hospodářství je velmi nevýnosné, největší hospodář dokáže vyživit maximálně 4 – 6 kusů dobytka. Lijáky snesou veškerou půdu do údolíček, při velkých suchách vše uschne, protože je tady velký nedostatek vody. Následuje-li několik špatných let za sebou, zhostí se tu lidí velká bída. Jiné obživy v okolí není, doly se zavřely, továrny tu nejsou. Proto se v lidech zhošťuje velká nespokojenost a začíná stěhování do velkých měst, do Ameriky nebo ti, kdo znají ještě své rodiny v Čechách, snaží se vrátit do Čech.

000279_05_002727000283_05_002791000277_05_002695

Celkový hospodářský a sociální stav jihobanátských Čechů je velmi neutěšený. Druhou příčinou místní chudoby je také jejich velká neinformovanost, částečná netečnost a malá podnikavost.  

000276_05_002679000284_05_002807